Člověk je tvor hravý, ostatně jako jiní savci a další zástupci z říše zvířat. Hrou se bavíme i učíme. Je nedílnou součástí našeho života. Proč tedy prvky hry nevyužít i v rámci koučinku? Gamifikace je poměrně nový termín. Poprvé jej použil Nick Pelling roku 2002 a ačkoliv je hojně využívaná ve světě kolem nás, například na sociálních sítích nebo v marketingu (like, počet sledující, věrnostní body), často si to ani neuvědomujeme. Gamifikace, jako nástroj, který se dá využít pro efektivnější fungování firem, ale i v osobním růstu, u nás přesto není ještě příliš známý a využívaný. Jedná se o techniku přebírající prvky a postupy z (počítačových) her k zábavnějšímu a efektivnějšímu dosahování cílů. Usnadňuje nám jak udržení motivace v průběhu procesu, tak i udržení fokusu na cíl. Dle mého názoru je využitelná nejen jako pomocná technika pro klienta, ale i pro kouče samotného. A to díky gamifikaci role kouče jako takové.
Jak konkrétně lze gamifikace v koučinku využít? Klient přijde s tématem – kupříkladu chce úspěšně podnikat. Předpokládejme, že klient ví, v čem by rád podnikal a má i konkretizované to, co pro něj znamená “úspěšné podnikání” – cíl hry. On je v této hře hlavním hrdinou, může si tedy představit svého avatara, který má jisté schopnosti, znalosti a dovednosti. Ty často potřebuje na své cestě k cíli vylepšovat. Některé jsou nezbytné, jiné mu mohou urychlit naplnění cíle. Obvykle ani postavy ve hře nejsou nesmrtelné a zcela bez potřeb. Proto je vhodné si uvědomit, jaké zdroje je potřeba na cestě doplňovat – odpočinek, strava apod. Celou hru je možné rozdělit na jednotlivé levely a plnit dílčí questy. Např. založení živnosti/firmy, vytvoření webových stránek. Do cesty mu samozřejmě přicházejí překážky. Při jejich překonání si ale klient může pomyslně navýšit hodnotu svých schopností. Dále mohou klienta potkat i příležitosti, které však nevedou přímo k dosažení cíle. Např. nabídka zaměstnání. V tu chvíli klient může zhodnotit, co by to jeho avatarovi přineslo a co naopak. Investice času, ale oproti tomu třeba získání zkušeností, kontaktů apod. Nebo naopak vyhodnotí, že daná příležitost mu nepřinese adekvátní protihodnotu za vynaložený čas a spotřebovanou energii.
Na celé této technice se mi líbí zejména tři věci – odosobnění, zábavná forma a přerámování problémů na pouhé náročnější kolo/quest ve hře. Klient, si může sám sebe představit jako postavu ve hře/vytvořit si svého avatara. To mu umožní se na řešené téma dívat s větším nadhledem. Vidět jednotlivé kroky, které ho dovedou k cíli. Vše se zdá najednou jasnější a snazší. Díky menší zainteresovanosti jdou stranou emoce, strachy a racionalizace odkládání, výmluv apod. Zároveň si může představit identitu postavy, která ho ve hře představuje a dále na ní pracovat. Jak se tato postava chová, jaké má dovednosti, co všechno umí. S jakým sebevědomím vystupuje. Klient se s touto postavou může zpětně identifikovat. Díky tomu má větší pravděpodobnost, že se v reálném životě bude snažit přiblížit charakteristikám této postavy.
Velice motivační se mi zdá vizualizace, ve které klient pomyslně naplňuje sloupce svých schopností a zkušeností (progress bar). Jak krůček po krůčku, stupínek po stupínku, zdolává žebřík mířící k danému cíli. Plní jednotlivá kola a dílčí úkoly. A za každý splněný úkol si může přidělit pomyslnou hvězdičku, body nebo se reálně odměnit. Domnívám se, že pro lepší efekt je vhodné si vše graficky znázornit např. jako kritickou cestu či myšlenkovou mapu a následně jednotlivé úkoly po splnění škrtat nebo vybarvovat, což už je pro lidský mozek uspokojivé (odměna v podobě dopaminu).
Gamifikace zároveň pomáhá klientovi překonávat překážky a své vlastní chyby. Vždyť je to jen hra. Nevadí, když se mu z měšečku rozsype pár penízků nebo ubude trochu životní síly. Vše je zkušenost. Ví, čemu se má příště vyhnout. Překážky na cestě ho neodradí. Naopak představují výzvu, o něco náročnější level.
Jako poslední věc, která se mi na této technice líbí, je rozsah jejího využití. Klient si ji může aplikovat na úplně banální úkoly, jako je např. posekání trávníku. Z klienta se pomyslně stane např. Packaman, který vyzobává puntíky. Kameny a překážky v trávníku mohou představovat duchy, které Packmana ohrožují. Nebo při nákupu, který může být pro klienta misí, při níž musí sehnat všechny položky z nákupního seznam, v co nejkratším čase a bez ztráty kytičky. Zároveň lze ale gamifikace aplikovat na složitější úkoly rozepsáním kompletního herního plánu. Jako jsem již výše uváděla na příkladu podnikání.
Každá mince má dvě strany, stejně tak i gamifikace. Negativem gamifikace může být přílišná koncentrace na zvolené cíle a opomíjení jiných aspektů života, jako jsou vztahy, odpočinek apod. Je tedy dobré mít toto na paměti, či s klientem definovat oblasti, které by mohly touto technikou potenciálně trpět a zakomponovat je do herního plánu.
Jako další možné negativum vidím přílišný tlak na výkon. Touha získávat další body, dosahovat vyšších levelů je to, co některé nutí zůstávat u obrazovek i několik hodin. Dopamin, který nám přináší uspokojení při dokončení jistého úkolu může být výbornou motivací a hnacím motorem pro udržení výkonu. Na druhou stranu je ale potřeba, aby klient znal své hranice a nedostal se až do bodu vyčerpání svých fyzických či kognitivních sil.
Gamifikace jistě není vhodnou metodou pro všechny klienty. Pro některé se může zdát převod na herní plán příliš komplikovaný nebo si nedokážou vše dostatečně vizualizovat, Domnívám se, že gamifikace vyžaduje poměrně velkou dávku představivosti a u někoho, kdo nemá s hraním her zkušenost, může být špatně uchopitelná.
Gamifikace se mi zdá prospěšná i pro kouče samotného jak během schůzky s klientem, tak i ve vylepšování kvalit kouče. Na jednu stranu je potřeba se na klienta nacítit, představi si, co prožívá, s čím opravdu přichází. Na druhou stranu je nezbytné upozadit všechny své hodnotící tendence. Myslím si, že právě v tom nám gamifikace může pomoc. Když si koučovací sezení představím jako hru. Úkolem hry je co nejlépe vyslechnout a pochopit klienta a pomoci mu k nalezení řešení. Kouč si sám sebe opět může představit jako postavu ve hře. Tato postava však nemusí mít žádné hodnotící a škatulkující vzorce. Kouč ve hře jasně vidí možnosti/otázky, které může klientovi předložit. V případě potřeby systematicky pokládá jednu otázku za druhou, aby byl rozklčován problém a následně nalezeno optimální řešení.
I zde však vidím jistá úskalí a to zejména, aby kouč nejednal příliš strojově. Dokázal být vůči klientovi dostatečně empatický a nespěchal na rozklíčování a rychlé vyřešení problému. Aby dal klientovi dostatek času nad vším přemýšlet.
Gamifikace nám na jednu stranu nepřináší nic závratně nového. V našich končinách je věta ,,Škola hrou.” notoricky známou. Ani rozdělení velkého sousta na menší stravitelné kousky není novinkou a o odměnách (ať už reálných či pomyslných) ani nemluvě. Celková kombinace dílčích technik, které můžeme pod gamifikaci zahrnout, může mít dle mého názoru dobré výsledky. Právě propojení zábavné herní složky, systematické rozdělení jednotlivých úkonů, systém odměn a pohled na dané téma jakoby zvenčí se mi zdá geniální. Samozřejmě si jsem vědoma toho, že tato technika není vhodná pro každého. Věřím ale, že pro některé klienty to může být to pravé, co jim pomůže dosáhnout svých snů a cílů. A proto za mě, s ohledem na klienta, stojí za zmínku.
Zdroje:
- ŠTURALOVÁ, Eva, Gamifikace jako nástroj pro zlepšení efektivity procesů v softwarové firmě, Brno, 2017. Diplomová práce. MASARYKOVA UNIVERZITA, FAKULTA INFORMATIKY
Dostupné z: https://is.muni.cz/th/h6rp6/DP_fin.pdf
- Brain We Are CZ, 197: Jak Hrát Život? | Nastavení Mysli Pro Optimalizaci Času a Energie | Mentální Modely. Vojtěch Janáček, Jiří Kryštof Jarmar. Dostupné z: https://podcasts.google.com/feed/aHR0cHM6Ly9hbmNob3IuZm0vcy83MzMwZGUwL3BvZGNhc3QvcnNz/episode/NzdiMjgwNjYtOGY0My00MGE1LTk0MTQtNWFmMjAwZDY3OGNj?sa=X&ved=0CAIQuIEEahcKEwjQ8-W4__v-AhUAAAAAHQAAAAAQLA
- Just a moment…. Just a moment... [online]. Dostupné z: https://www.accesswire.com/665020/The-5-Ways-Coaches-Can-Use-Gamification-to-Improve-Client-Results